Ve svahu kopce nad Jánskou se mezi stromy schovává svědkyně starých časů. Smutně hledí do krajiny. Již nějaký čas zůstává neobydlená. Modříny, břízy a zeleň kolem ji pomalu pohlcují. Kdysi rušný dvůr už také zarůstá travou. Dobu její největší slávy už nepřipomíná vůbec nic. Pryč je velká alej i altán, rozkvetlé zahrady a parková úprava. Snad jen staré břízy v zahradě pamatují ještě rodinné oslavy ředitele Solvayových lomů.
Řeč je o vile č.p. 14 na Jánské. Vilka stojí poblíž areálu vápenky.
V roce 1918 se začal v lomu “Na Parapleti” těžit vápenec pro firmu Neštěmických Solvayových závodů. Sloužil jako přísada v rámci Solvayova procesu při výrobě čpavkové sody.
Prvním ředitelem lomu se stal pan Ing. František Mrvík. Ten, spolu se svým kanceláristou Josefem Tichým, měl nejprve pronajaté prostory v budově dnešního Obecního úřadu. V roce 1922 bylo přikročeno k výstavbě vily, která měla sloužit jako provozní ředitelství. Stavba byla dokončena o rok později. Autorem návrhu byl architekt a mistr zednický František Tomiško.
Spodní patro vilky sloužilo jako kanceláře lomu. Svůj byt s vlastním vchodem měl i správce domu, který zajišťoval vytápění budovy a pečoval o zahradu. V horním patře pak byly soukromé prostory, které obýval ředitel lomu. Po panu Ing. Františkovi Mrvíkovi tuto funkci převzal v roce 1935 pan Ing. Jan Vašíček.
Pan Ing. Vašíček zůstal ředitelem lomu i v průběhu druhé světové války. Byl to Čech, ale jeho paní pocházela ze Sudet a mluvila pouze německy. Podle mnohých svědeckých výpovědí, pan Vašíček uměle vytvářel pracovní místa, aby tak zachránil místní před nuceným nasazením v říši. Manželé Vašíčkovi ale neunikli poválečnému “vypořádání” s Němci a byli 7. 5. 1945 zavražděni s dalšími německými obyvateli poblíž Vráže.
Po válce postupně továrna v Neštěmicích měnila své názvy, což se promítlo i do názvu lomu. V rámci znárodnění chemického průmyslu se stal majitelem lomu Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Od roku 1950 převzal továrnu a lom národní podnik Továrna na sodu v Neštěmicích (TONASO). V roce 1954 byl lom předán národnímu podniku Železnorudné doly Nučice. Ten jej později pronajal Českomoravským státním silnicím. Provoz lomu byl ukončen 31. 12. 1963.
Vila přešla později do majetku obce Loděnice, která zde zřídila několik bytových jednotek. Takto byl dům využíván až cca do roku 2012, kdy byl dům nabídnut k prodeji. Nyní je v soukromém vlastnictví.
Měla jsem možnost ten dům poznat velmi dobře, žila jsem tam víc než 15 let a prožila tam podstatnou část dětství a dospívání. Moji spolužáci mi říkali, že žiji na samotě u lesa. Měli snad trochu pravdu. Dům je daleko od rušného náměstí a běžný obyvatel Loděnice tam sotva kdy zabloudí. Trochu mi chyběl ten společenský život dětí z paneláku, které se scházely na hřišti. Dnes ale s láskou vzpomínám na ty krásné stromy, parčík, jabloň s kyselými letními jablky i stařičkou garáž, ve které jistě pan Ing. Vašíček parkoval svůj nablýskaný automobil. Zahradu už ale dávno zasypal kovošrot a celá budova tiše chátrá. Snad se jednou najde zachránce této stoleté vily.
Fotografie pochází z archivu Spolku Barbora a z archivu spolku Loděnice v historii
